kpt. Antonín Kubizňák

pilot 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force
* 14. května 1911 - Dašice
† 16. ledna 1941 - Severní moře

Antonín Kubizňák se narodil v Dašicích v domě čp. 176, tj. v dnešní Velkolánské ulici. Jeho matka Anežka, rozená Kučerová, pocházela ze sousedních Kostěnic, otec Vincenc byl potomkem starého rozvětveného rodu Kubizňáků z nedalekých Platěnic.

Antonín byl starší ze dvou bratrů. Spolu s o rok mladším Václavem prožívali nelehké dětství, v té době byli nejen obyvatelé Dašic sužováni útrapami první světové války. Po smrti otce Vincence se matka Anežka Kubizňáková v roce 1920 podruhé vdala a oba bratry již od jejich útlého dětství vychovával nevlastní otec. V roce 1928 rodinu zasáhla další tragická událost, kdy se bratr Václav v nedožitých šestnácti letech utopil při koupání v řece Chrudimce u Žižína.

Antonín vystudoval reálné gymnázium a po maturitní zkoušce nastoupil na vojenskou prezenční službu. V říjnu 1930 byl přidělen do důstojnické školy, později absolvoval vojenskou akademii. Odtud byl v hodnosti poručíka pěchoty přiřazen k 6. hraničnímu praporu v Ipoľských Šahách na Slovensku. Krátce nato byl vyslán do aplikačního kurzu pro letecké pozorovatele ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. „...Poznal jsem ho jako poručíka pěchoty v roce 1935 v Prostějově. Byl to skromný, velmi svědomitý a taktní důstojník. Toužil stát se pilotem, což se mu splnilo“, vzpomíná na něj legendární generálporučík František Fajtl.

Nakonec byl tedy Antonín Kubizňák dle svého přání skutečně přiřazen k letectvu, kde prošel pilotním výcvikem. Po okupaci republiky emigroval 26. července 1939 do Polska, odkud se dostal do města Agde v jižní Francii, ve kterém byl zřízen vojenský tábor pro československé dobrovolníky. Tam se tehdy potkal i s kamarády ze svého rodiště Dašic - Sláva Vápeník, Vašek Kindl, Jirka Volšík, Mirek Křičenský a Mirek Špot, který se také k Dašicím hlásil, protože tam měl děvče. Památku jednoho z nich, Miroslava Křičenského, uctili dašičtí občané po skončení druhé světové války pamětní deskou na domě čp. 306. Všichni českoslovenští dobrovolníci se tehdy do Francie dostávali složitými cestami přes celou Evropu, vedeni vlasteneckou touhou - bojovat proti okupantům, bránit svoji republiku.

V červnu 1940 se Antonín Kubizňák, spolu se svojí jednotkou, přeplavil lodí do Anglie, kde absolvoval výcvik u Royal Air Force na vícemotorových bombardovacích letounech ve funkci prvního pilota. Po ukončení kurzu byl v hodnosti Pilot Officer přidělen k 311. československé bombardovací peruti. Jako velitel osádky letounu Vicker Wellington se zúčastnil v prosinci 1940 několika náletů, hlavně na doky a přístavy v Německu. Při útoku na Emden 2. ledna 1941 se dostal Kubizňákův letoun do husté protiletadlové palby. Po letu trvajícím přes 5 hodin napočítali mechanici ve stroji 11 průstřelů od střepin. Jedna z nich rozřízla přednímu střelci Rudolfu Bolfikovi botu, aniž by jej zranila. To bylo naposledy, co osud Antonínovi a jeho spolubojovníkům přál...

O dva týdny později, 16. ledna 1941, provedlo pět osádek letounů 311. peruti nálet na naftové nádrže v přístavu Wilhelmshaven ležícím v Jadském zálivu Severního moře. Toho dne bylo nebe zataženo sněhovými mraky. Za letu se na letounech tvořila námraza a teplota uvnitř se pohybovala okolo mínus 35 stupňů Celsia. Letoun Antonína Kubizňáka úspěšně odbombardoval a vracel se zpět. Ve 21 hodin a 18 minut pozemní stanice určila jejich polohu 40 až 45 mil východně od Británie. Poslední zprávou, která byla stanicí přijata ve 22 hodin 21 minut, byl volací kód letounu „X625“. Dál už nic...

Proti sněhové bouři a ledovému moři neměli Bohuslav Baumruk, Jindřich Leskauer, Josef Hudec, Jaromír Král, Rudolf Bolfik a velitel osádky letadla, pilot Antonín Kubizňák, žádnou šanci. Těla šesti členů posádky moře nikdy nevydalo. Jejich jména jsou na věčnou paměť uvedena na Památníku obětem 2. světové války Runnymede u anglického města Egham.

(S použitím článku Jan Horský: "Antonín Kubizňák", Dašické ozvěny, č. 3/2012)