Jaroslav Vrchlický: Karel Kučera

Mimosa mezi našemi básníky.

Snad nejcitlivější ze všech, které poznati měl jsem čest a příležitost během třiceti let. Jesti těch mimos na českém Parnasse víc, ale tak citlivých nebylo a není. Zdá se, že citlivost jest zvláštností českých poetů. Již annaly starší literatury by mohly o tom podati nejednu pěknou kapitolu.

Básník rozkvete náhle, kalich jeho duše se otevře písní, slibuje tak mnoho, v tom přijde jeden hrubý náraz všedního světa, nejapně sestrojený vítr, ostrá zničující kritika — rána padne, mimosa se zavře v hloubi raněná a je — konec písní, při nejmenším.

»Vatum irritabile genus« znali ovšem již v starověku, ale u nás je to zvlášť specialitou — zdá se alespoň...

Jakobych slyšel hlasy odpůrců: Slabé povahy, jež schvátí první náraz, nedostatek energie, odolati; passivnost, měkká česká nátura, podajnost atd. Možná, snad — ale není každému dáno míti kůži mastodonta, někdy jedno škrábnutí otrávené jehly stačí pro celý život. Kdyby útočníci — i když jsou v právu a nutní, měli delikátnost napadených a raněných, mohli by vyslovili i pravdu nejtrpčí, ale nemusili by ubíjeti tou pravdou. Tím hůře, kde není pravdy, kde náhodou rozhodl omyl, velký omyl, pouhé neporozumění, okamžitá chvilková předpojatost rázu snad více osobního než věcného.

Takový byl případ Kučerův.

Vyšla druhá jeho básnická kniha »Zapadlé hvězdy« (1890). Tu se objevila kritika v »Národních Listech« — drsná především, snad až neurvalá. Básník cítil se raněným do hloubi — umlkl od té doby v původní tvorbě a — mlčí do dneska, skoro plných patnáct let.

Rána padla — mimosa dotčena se zavřela a nikomu se nepodařilo otevříti zpěvné rty více.

*  *  *

Nemám po ruce onu osudnou kritiku a nepamatuji se na detaily. Vím a cítím i dnes po letech, že dojem její byl, nejmírněji řečeno — ošklivý. Nechci ohřívati staré věci, které bolely a přebolely, snad i dnešního jubilanta samého. Koho věc blíže zajímá, najde si ročník a číslo a zkontroluje sám, zda-li mám pravdu. Kritik jest již mrtev. Nevěděl jistě tenkrát, co to napsal, zrovna jako časopis, kde to bylo otištěno, nevěděl, co tím provedl. Kritik i jeho orgán jednali jistě bona fide a přece oba spáchali něco podobného, čemu se říká v jiných poměrech »justiční vražda«.

Později jsem osobně poznal kritika. Nač tajiti, co každý ví, byl jím Ignát Hořica. Stal se tenkrát literárním referentem »Národních Listů« a — kritisoval. Vím, že jej to později mrzelo. Ale něco se psáti musí... Hořica byl politik, snad i stratég, horlitel pro věci jistě praktické, ušlechtilé a dobré — ale básnictvím se dosud asi velmi málo zajímal. Padla mu do ruky kniha Kučerova. Přišla do redakce, musil něco o ní napsati. Otevřel a četl... Hellas, Řím, Středověk... Graeca sunt, non leguntur — byl brzy hotov se svým úsudkem. Vtipem žurnalisty zabil poetu. A Hořica byl spravedlivý, sám kus Herakla (aspoň fysickou stránkou své osobnosti) mohl pochopiti symboliku básníka spíš než kdokoliv jiný. Ale nepochopil, já jsem přesvědčen, že to tak zle nemyslil, udělalť mým »Freskám a gobelínům« skoro totéž.

A já i přes to měl rád Hořicu.

*  *  *

Snad již příliš se rozepisuji o něčem, co jest jako prchavá episoda v žití literárním a bylo by takovou zajisté v jiných poměrech.

Řekneme: Kučera přečetl kritiku, měl právo cítit se bolestně raněným, mohl to cítit pár měsíců, rok — i déle — ale odmlčeti se naprosto — k tomu — ne, nedořeknu tu větu. Právě, že každý z nás jsme jinou individualitou. Musíme ctíti i Kučerovu v této dobrovolné, skoro slavnostní resignaci.

My po patnácti letech jen konstatujeme výsledek. Kučera se v původní tvorbě odmlčel nadobro. Zůstal věren literatuře, ale neuveřejňoval více ničeho. Zda-li psal — nevíme. Jen o tom lze mluvit, co známe. Od kritiky Hořicovy Kučera existuje jen jako znalec literatur nordických a svědomitý a duchaplný jich tlumočník. Všecky prosby redaktorů, přátel nejbližších zůstaly marny. Nevydal verše ani pro list nově založený ani pro list, který jej do literatury uvedl. — Mlčel. Víme jen, že překládal Ibsenovu lyriku, že vystihl tuto sfingovitou duši severu do posledního detailu a odstínu formou brillantní, víme, že skoro dokončil ohromnou dramatickou skladbu téhož básníka »Brand«, že se pustil do celého moře stancí »Adama Horna«, velké moderní epopeje Frederika Paludana-Müllera, a že překonává kaskády její vítězně, s jistotou tvůrčí.

Ale o původní jeho poesii, jak slibně se ukázala v jeho básnických sbírkách »Básně« (1883) i »Zapadlé hvězdy« (1900) dále nevíme.

Mimosa se zavřela — vydržela to již skoro 15 let —

Mně jest tato důslednost mlčení skoro již démonicky příšerná.

Věřím příliš v Goethovo slovo: »Pěvci mlčet nedovedou«...

A Karel Kučera, jistě jeden z povolaných, mlčí důsledně dál.

*  *  *

Tak nám — do dnešního dne — tvoří »Básně« (vyšlé roku 1883) a »Zapadlé hvězdy« (vyšlé r. 1890, obé v Ottově Salonní bibliotéce) celé básnické dědictví Kučerovo. V obou se jeví Kučerova silná vloha epická, která dovedla se výborně koncentrovati a která tíhnouc více k plastické linii než k barevně široké ploše, rychle klestila si cestu k vrcholům umění. Tím nechci říci, že by v Kučerovi nebylo naprosto vlohy lyrické — svědčí dostatečně o tom pěkné, za prolog i epilog položené básně k první jeho sbírce, jakož i popisná báseň »Vánoční legenda« a pak i některé lyrické pasáže epických zpěvů. Obor látek Kučerových je rozsáhlý a byl proto K. právem řazen mezi ohavné tenkrát »kosmopolity« a ani jemu nepomohlo, že mezi cizí látky vsunul motivy české a slovanské (Černohorka, Marie Vítězná, Na moravském poli, Kristina Poňatovská a j.). Přes námitku, že se družil Kučera ke škole kosmopolitické, byla jeho poesie současníky dosti uznávána. První sbírka bez oddílu řadí různé náměty epické v pestrý věnec, ve všech jest vedle plastičnosti i síla popisu, málokde idea se nevybavuje s dostatečnou jasností, ale většina kusů tíhne již přímo k balladické úsečnosti a vybroušenosti (Johanna Neapolská, Gorm starý, Alžběta Nadaždová, Lék atd.). Alžbětě Nadaždové dostalo se cti, že německý překlad její z péra Karla Müllera byl otištěn v říjnovém čísle IV. ročníku revue Sacher-Masochovy »Auf der Höhe« (37. sešit 1884, XIII. svazek). Sympatická revue tato byla k literárním a uměleckým snahám českým velice spravedliva a sám redaktor uvedl Kučeru obecenstvu německému. Praví o jeho básni, že má historický podklad, nazývá ji nádhernou barvami a řadí autora k nejnadanějším básníkům nejmladší generace v Čechách.

Daleko vyspělejší a umělecky cennější jest druhá kniha Kučerova »Zapadlé hvězdy«. Má látky srovnané v pododdíly, tak že vidíme, jakými směry hlavními se tvoření Kučerovo ubíralo. S Vrchlickým obnovoval Kučera v »Antických« motivech antiku v poesii české, v ostatních cyklech »Legend a zpěvů historických« klonil se k motivům středověkým ve vánoční idyllce »Tři štědré večery« sáhl i k motivu modernímu. Není pochyby, že by byl těmito směry pracoval i dále ve větším ovšem rozsahu. Motivy antické této sbírky nesou se slavnými akcenty a neomezují se pouze na výpravnou stránku, nýbrž nejednou, jako v »Antické váse« neb »Hera a Pan« a v Epilogu »Konstantin«, se štěstím symbolisují pravdy věčné nebo všelidské a národní. Legendy jsou měkšího timbru a podávají pádné svědectví, jak kovová epika Kučerova se dovedla rozzvučeti, jak tento sochař mezi básníky byl též snivým malířem nálady a citu. »Zpěvy historické« uměleckým zpracováním i ušlechtilou tendencí vlasteneckou odbývají víc než dostatek výtky cizáctví. Forma Kučerova je všady vytříbená, přesná a čistá, jeho blankvers zvlášť má sílu a mohutnost. Že tyto vlastnosti přenesl Kučera později, když původní tvorby zakřiknut se odřekl na své překlady klassiků norských, mohl a může se čtenář sám přesvědčiti.

*  *  *

Obraznost má volné pole viděti, jak by se původní básnická činnost Kučerova dále byla rozvinula, kdyby ji byla neomrazila kritika Hořicova. Indiskretnost přátelská trochu pomůže. Ta ví o velké, dlouhá léta zamýšlené a již koncipované básni, o ideální poslední kněžce paganismu, »Hypathii«, v boji s novým křesťanstvím. Co básník pro to sbíral a studoval, jak problém vážně pojímal, slibovalo práci nevšední a to na poli, kde jest poesie naše dost chudá.

Aspoň tento sen měl býti uskutečněn!

*  *  *

Slaví-li dnes Kučera svou padesátku, tak jako věrní jeho přátelé ji oslavují, musí problém důsledného se odmlčení pro kritiku jednostrannou, falešnou a docela dnes zapomenutou státi před ním v celé přísnosti — objektivní její ceny a váhy.

Stojí za to setrvati ve své odmítavosti a ve svém mlčení? Přestáváme. »Sborník světové poesie«, vydávaný českou Akademií, které jest Kučera členem již od 1902, nedá si jistě ujíti jeho překlady z norských literatur. A kdyby Kučera provedl, pokud se původní tvorby týče, svou důslednost až na konec, až k smrti — ty dvě knihy vzácné epiky, jež nám dal, ty překlady z Ibsena, Paludana-Müllera a jiných, dávají jemu i nám plné právo vzpomenouti jeho padesátky v kruhu přátel »Máje« i bývalého »Lumíra«.

Buď nám dlouho zdráv!

(Ke dni 30. září 1904)

J. Vrchlický

Máj č. 3 - 1904. V Praze: Nakladatelské družstvo Máje, 30. 09. 1904, str. 42-44.

https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:f31dbbe0-ea8c-11e3-adbd-5ef3fc9bb22f

FOTO - Karel Kučera s manželkou