Dašický fotbal do roku 1945

Přichází rok 1920 a už to nebyli jen neorganizovaní nadšenci, to už byl řádný SK Dašice, protože 20. dubna 1920 okresní hejtmanství schválilo jeho stanovy. Prvním předsedou se stal pan Kotyz a klub se přihlásil do Východočeské župy fotbalové.

Prvním soupeřem bylo mužstvo Slovanu Pardubice, se kterým naši prohráli 1:4 v sestavě: J. Neruda, J. Hůla, Sokol, Komárek, J. Ježek, J. Holický, Sýkora, Kotyz, Smutný, Drbohlav a Kadeřávek. Prvními dresy SK Dašice byly bílé košile s červenou hvězdou, modré trenýrky a černé štulpny s červenobílými pruhy. Za kopačky posloužily obyčejné boty. Zpočátku se vůbec nevybíralo vstupné, hráči byli rádi, že lidé na zápasy chodí a povzbuzují je. Až později se při zápasech vybíralo „do klobouku“, aby se získaly alespoň nějaké finanční prostředky. Začínali se rodit i první skalní fandové. Za všechny vzpomeňme alespoň pány Urbance, Ježka st., Hubálka, oba Holické, Kloučka, Šulce, Němce, Frosche, Jelínka, F. Píšu, J. Svobodu, Hoška. Známý byl i pan F. Svoboda vulgo „Menťa“, který hrál za lajnou s sebou a prožíval věrně všechny okamžiky svého mužstva. Musel mít pochopitelně kolem dost prostoru, aby nepokopal okolostojící diváky.

Zápasy si zpočátku hráči sjednávali sami. Brzy však se ujal této funkce pan Šmidrkal, účetní u firmy Vosáhlo. Nejčastějšími soupeři dašických byla v těch letech mužstva Sezemic, Holic a Bořic. Zápasy s nimi byly nejbouřlivější a půda byla při nich setsakramentsky horká. K zápasům se chodilo pěšky nebo jezdilo na kolech. Ale protože kolo bylo v té době přepychem, tak se kola půjčovala od pana Kaplana za pevnou taxu „šesták za hodinu“. A aby kola byla dokonale využita, jeli na každém dva, někdy i tři hráči nebo se také v jízdě střídali - jeden jel a druhý utíkal vedle. O nějakých šatnách se hráčům ani nesnilo. Hosté se svlékali v hostinci pana Kotyze, domácí buď přišli oblečeni do dresů už z domu anebo se převlékli v okolních domech u Štěpánků, u Kloučků nebo u Těšíků. Tehdy se také zrodila dodnes udržovaná tradice, zhodnocení každého zápasu v hospodě u půllitru. Bylo to pochopitelné, protože schůzovní místnost nebyla a tak se schůzovalo v hospodě. Nejdřív u Kotyzů, později i na Mexiku, v Hotýlku a u Siručků.

Ale počáteční nadšení postupně vyprchalo, začaly se projevovat rozpory a nakonec se v roce 1921 SK Sparta rozpadla. Vytvářejí se uliční jedenáctky, především jedenáctka Hálkovy ulice (dnešní Štenclova). Hráli v ni: Kašpar, bratři Valentové, Tichý, Felcman, J. a František Píšové, S. Novotný, František Půlpán, L. Kaplan, J. Seidl (žák), František Křížek, J. a V. Václavíkové, Kalina. Vedle této jedenáctky byla v Dašicich aktivní i jedenáctka studentů, ve které hráli Opočenský, Stantejský, Veselý, Vašura, Horký, Křičenský, Kořán, Teplý, Němec a posiloval ji i A. Neruda, který studentem nebyl. V roce 1922 se stává SK Hálkova iniciátorem obnovení SK Sparty Dašice. Byl ustaven řádný výbor a do čela postaven drogista Jan Běloun. Začíná se budovat nové hřiště. Bylo však třeba mnoho pilné práce i finanční pomoci dašických občanů, než v místě u parku, kde dnes stojí základní škola, vyrostlo hřiště, které již svými rozměry odpovídalo řádům.

Netrvá to však ani dva roky a Sparta se dostává do těžké krize. Ale přesto se může pochlubit některými cennými úspěchy z té doby. Tak např. v roce 1924 se probojovala až do posledního kola Poháru Východočeské župy fotbalové, ve kterém byla vyřazena v Přelouči tamním AFK. Krize ve Spartě vrcholí v roce 1930, kdy její činnost skoro zaniká. Ale již rok 1931 znamená prudký vzestup dašické kopané. Do čela oddílu přichází předseda MUDr. Karel Košťál, výkonnost klubu roste, staví se už dokonce dvě mužstva, stoupá zájem dašické veřejnosti. 16. února 1932 je výbor posílen obětavými funkcionáři, jako jsou pánové Jiráň, Koubek, Šimon, Ratman, Kadeřábek, Kotyz, Hubálek, Vambera, Křížek, Tuček. Nastává slavné období. 27. a 28. března hostí dašická Sparta svou pražskou jmenovkyni. (Pro zajímavost - stálo to tehdy úhradu cestovného, stravy a 300,- Kč.) V prvním zápase dašičtí podlehli 1:7, ale v odvetě ztratili respekt z velkého soupeře a dostali jen dvě branky.

Tehdy se mluvilo o dašické „železné Spartě“. Hrála se tehdy typická česká kopaná, podle velkých vzorů Sparty a Slavie. I v Dašicích zdomácněla „česká ulička“. Tehdy přišel Josef Ježek ke své přezdívce. Byl to právě on, který přihrával svým spoluhráčům „do uličky“. Ti ho také při zápase upozorňovali na výhodnost přihrávky voláním „Pepíčku, ulička“. A to mu zůstalo, říkali mu jednoduše „Pepíček ulička“.

Malá poznámka k činnosti fotbalistů proletářské tělovýchovy v Dašicích. V roce 1920 byla v Dašicích založena i Dělnická tělocvičná jednota a v roce 1921 se přeměnila ve Federaci dělnické tělocvičné jednoty, později v Jednotu proletářské tělovýchovy. Při JPT bylo v roce 1926 ustaveno i fotbalové a házenkářské mužstvo, které sehrálo svůj první zápas při oblastním cvičeni v Dašicích s JTP Týniště. Mužstvo mělo modré košile s rudou hvězdou, kladivem a srpem, černé trenýrky. Nakonec už se nemohla proletářská kopaná udržet a v roce 1934 dochází ke sloučení se Spartou. Do Sparty přešla řada hráčů, jen namátkou jmenujme: Josef, Václav, Ladislav a Karel Hercigové, V. Kašpar, J. Křížek, J. Píša, J. Půlpán, O. Piskač, J. Krpata, J. Kristl, J. Seidl, Čihák, A. Veselý, S. Linhart, K. Kovařík, S. a B. Štěpánkovi, A. Neruda, L. Fail, Adámek, Zamastil, O. Krpata, Lohnický, Král, Jílek, R. Kašpar, Fr. a J. Jelínkovi, O. Valský, J. Riesner.

Rok 1933 přináší valnou hromadu. Předsedou se stává pan Kocourek, jednatelem pan Jiráň, pokladníkem pan Ratman, hospodářem pan Šimon, členy výboru pánové Hubálek, Solnička a Kristl. V těch letech se hrál dobrý fotbal a to se projevovalo i v hospodářské situaci klubu. Zřizuje se úrazový fond, který pomáhá hráčům zraněným při zápasech. Krize však nakonec vyčerpává i Spartu a objevují se finanční potíže. Klub si vypůjčuje i od členů. Tak na členské schůzi 19. listopadu se sebralo od přítomných členů 15 Kč. Pořádají se různé zábavy, shání se koruna ke koruně, aby bylo za co kupovat nové dresy a kopačky i krýt ostatní nezbytné provozní výdaje. Krize doléhá stále tíživěji. Pan Urbanec navrhuje, aby se k zápasům do vzdálenosti 15 km jezdilo na kole. Členská základna slábne, ale zbytek obětavých nadšenců se nevzdává. A hraje se dobrá kopaná. mužstvo se probojovalo do I.A třídy.

Díky nadšení hráčů a aktivitě funkcionářů je v květnu 1935 v pokladně klubu 85,15 Kč. Mužstvo hraje se střídavými úspěchy, ale v I.A třídě se drží. Dochází i ke kuriózním příhodám. Při utkáni s mužstvem Star Choceň dašický hráč Kudrna rozbil hodiny a způsobil tak škodu 40,- Kč. Vznikly z toho tahanice, kdo to zaplatí. Roku 1935 se sehrálo celkem 20 přátelských i mistrovských zápasů, dorost sehrál 19 utkání. Zábavní výbor uspořádal dvoje vepřové hody, ve spolupráci se Sokolem setkání s dašickými rodáky, žijícími v Praze, dvě filmová představení a besedu o mistrovství světa v kopané v Itálii. Sportovní vzestup trvá i v roce 1936. Hospodářská situace se stabilizuje a to se odráží i v práci klubu. Je uspořádána mimo jiné i exhibice akrobatů z pardubického Jawa klubu.

Žel, vzestup netrval dlouho. Nástup fašismu v Německu se odrazil i v životě dašických fotbalistů. Zájem o sport upadá, mužstvo sestupuje do II. třídy. Přichází těžké období okupace. Navzdory přání okupantů se snaží Sparta dále vychovávat mládež. Byla to zvlášť záslužná práce, protože tělovýchovná organizace Sokol byla zakázána. Je navázána spolupráce s předsedou Osvětové komise panem Opočenským, který pomáhá činnosti klubu organizací různých přednášek. Na valnou hromadu 1940 přichází zástupce Národního souručenství. Kolaboranti se snaží v dramatických volbách obsadit do výboru klubu své lidi, ale nedaří se jim to. Hráči odpovídají na vyhrůžky po svém. Jsou-li k něčemu nuceni, ukazují svůj postoj tím, že hrají bez zájmu a dokázali v jednom takovém utkáni prohrát i 0:20. Postupně jsou zakazovány taneční zábavy, a tak klub přichází o jeden ze svých zdrojů příjmů. Aby se pomohlo tíživé finanční situaci klubu, hrají se zápasy mezi různými místními jedenáctkami, ať už to byli „Kloučkovci“, Vašurova jedenáctka, jedenáctka Vosáhlovy koželužny a další. V roce 1940 odchází náhle z řad hráčů Sparty nadějný hráč Mirek Riesner, dobrý kamarád a velký sportovec.

Tlak okupantů stále sílí. Mnoho aktivních sportovců odchází na nucené práce do Německa. Někteří jsou zatýkáni, odvlékáni do koncentračních táborů, na popraviště. Tak mizí z dašického sportovního života Jirka Čamperlik, Antonín Koubek, člen výboru Fail. V roce 1943 se do čela Sparty dostává p. Vašura, který hodně pomohl morálně i hmotně činnosti Sparty.

Zvláštní kapitolu si zaslouží péče Sparty o rozvoj jiných sportů než kopané. Již před válkou byly uskutečněny první pokusy o propagaci lehké atletiky, zásluhou p. Ježka, Píši, Václavíka a dalších dochází k ustavení oddílu cyklistů. Ale pro těžké podmínky se tyto oddíly neudržely. V roce 1941 se hraje na Veselce a v Hotýlku stolní tenis, v roce 1943 se začíná závodně hrát ženská a mužská házená. Zvláště ženy jsou úspěšné: Hudečková, Jamborová, Hyksová, Malá, Sochová, Urbancová, Šilerová, Adamová, Krupková, to bylo družstvo, které šířilo ve svých utkáních v házené dobré jméno Dašic v celém okolí. Renda Bernard, Ota Hájek, Mirek Pikman a další se zase přičinili o založení oddílu lehké atletiky.